úterý 1. listopadu 2016

Prahou přes Tři jezy

Koncem září se na pražském toku objevily o jednom sobotním dopoledni stovky plavidel různého typu. Vodáci dostali jedinešnou příležitost využít otevření jezových propustí na jeden jediný den a mohli si tak vychutnat splutí Vltavy pod sedmi pražskými mosty. Centrum města se tak člověku otevřeno v trochu jiné perspektivě, než jakou člověk zná jen z každodenního spěchu a shonu na mostech a nábřežích. Pomalý tok řeky dával našim studentům, kteří se této akce také zúčastnily, docela zabrat na pádle. Tři jezy, před kterými se tvořila tzv. zácpa, byly pěkně jetelné a nikdo se nepřevrátil. Bezpečnost zajišťována vodní říční policií poskytovala plovajícím docela dobrý servis. Návštěvníci Prahy stáli na mostech a sledovali, co to ti Češi vlastně dělají a jaký je účel jejich cesty na otevřených i zabřených kánoích, kajacích či raftech. Jsme národem vodáků, říkali jim průvodci, když komentovali tuto zajímavou akci. Totiž její vizuální stránka z pražských mostů nebyla vůbec nepřitažlivá. V průběhu října se tedy vydáme na další vodáckou akci, která již bude postrádat rys klidného splutí. Spíše se bude jednat o trochu adrenalinovější legraci, která již vyžaduje vodáka, který se vody skutečně nebojí, než jen příjemně se slunící éterické bytosti. Přejeme příjemnou plavbu.

středa 5. října 2016

Padající město

Pocházím z padajícího města

Když jsem se narodil, padalo kolem mne město. Domy se pomalu hroutily do sebe, praskaly a jejich praskliny se zvětšovaly tak, že jimi bylo možno prohlédnout ven. Šterbiny se rozestupovaly, zdi pracovaly a město se pomalu vyprazdňovalo.

Chrlilo lidskou emigraci
a svíralo se v bolestech
a nabízelo pod ním práci
pro všechny, pro mně, pro tebe,
a v bolestivé defekaci
táhly ty proudy lidí, jako ptáci,
na pevnou zem, tam,
kam nezazníval hroudy sten.

Lidé se stěhovali pryč z padajícího města, které bylo odsouzeno k zániku. Pád a zánik jsem viděl kolem sebe v dětství ještě mnohokrát. A bylo mi líto, že lidské domovy se pomalu ztrácejí v naprosté nic, že nejsou ničím jiným než kamením, které nad sebou vykleneme, aby nás chránilo před rozmary počasí a před nepřítelem zvenčí.

Země tu byla rozrušená.
Země tu byla vykloubená.
Země tu byla rozsypána.
Země tu byla zpřerývaná.
Země tu byla a už není.
Země tu zbyla k propadení.

A v propadlišti stálo město,
které se chvělo strachem
ve kterém jsem se toulal
- ulicemi.
Za okny bez skleněných tabulí
tlumené hlasy lidí uslyšel jsem
byli už dávno pryč, a zůstali přece
- v zapomnění
jen ve zdech,
které padnou k zemi.

Bylo mi šest a v padajícím městě už nikdo nebydlel,
šel jsem tam s tátou, ruku v ruce,
abych nesešel na scestí,
šli jsme tam sbírat cihly, stavěli jsme dům,
a já se ztratil - náhle, v cesty půl,
a byl jsem sám a šel jsem dál
ten barák vedle, jako dříve škola vypadal,
naproti hřiště snad, kde jsem si hrál,
na dohled se altán v parku s hlukem rozpadal,
a šel jsem dál a volal "Táto, kde jsi?"

Bylo mi šest a byla slyšet jenom města odpověď,
odpověď hluků, vrzotu a tlumených ran,
ran z pádů stropů do železných van
praskotu trámů zesláblých už nést
tu tíhu podlah bez nábytku
a květináčů neschopných už kvést

Bylo mi šest
"Táto, kde jsi?"
A propadlo se otvíralo a polykalo město měst
byl konec signálů a gest
Bylo mi šest a šel jsem dál, abych se na rozcestí dostal opodál
Bylo mi šest a měl jsem strach,
a bylo šest a on tam stál
a poprvé mi řekl:
"Trochu jsem se bál"

Šli jsme dál tou padající ulicí a vyšli na pevnou zem.
Propadlo je stále ještě otevřeno,
město v něm zcela zmizelo a zůstal jen můj pocit,
že pokud všechno kolem pádá, musíš jít,
že pokud všechno padá, nesmíš padnout s ním.



pondělí 26. září 2016

O řečové ne-zdvořilosti


Velmi často se setkávám s jižanskými národy. V mé překladatelské profesi se s nimi setkávám v těch nejrůznějších prostředích. Jsou pro mne studnicí poznání člověka nikoli mně podobného, nýbrž člověka odlišného. Rád sleduji chování jiných lidí, zvláště těch, kteří jsou příslušníky jiných národů. Říkám tomu antropologické čtení jedince; sledovat jejich vzorce chování, ptát se, proč se tito lidé chovají právě tak; snažit se chápat jejich vnitřní i vnější motivace jejich jednání. Mám je rád ty zajímavé lidi, kteří se s ničím moc nepárají a svým životním optimismem dokážou Středoevropana spíše uvolnit než držet v nepřírozené křeči. Právě nepřirozenou křeč jižané vůbec nemají. Jejich uvolněnost je až neuvěřitelná. Hlasitost, se kterou se na vás Španělé obracejí, je sice pro mnohé projevem nezdvořilosti, ale oni sami o této kvalitě svého mluveného projevu vůbec nevědí. Osobní prostor se v rozhovoru smršťuje natolik, že to, co považují Češi za dialog vedený tváří v tvář, se proměňuje v rozhovor z očí do očí, které se jedny do druhých ostře zapichují. A právě interakce z očí do očí je tou nejpodstatnější - alespoň a jihu Evropy ano. A pro mne též.

Jak jsou tedy jižané zdvořilí? Jinak než my Češi. Pro ně je být zdvořilým chovat se solidárně, nevykat si, spíše se chovat kamarádsky, přívětivě, snažit se chápat druhého, vést s ním rozhovor zcela otevřený, jazykem nespisovným, jadrným. Skoro by se dalo říci, že španělský rozhovor se může rovnat hádce, nicméně není tomu tak. Dostat se v tomto rozhovoru ke slovu je mnohdy zcela nemožné. Bez rezignace na středoevropská  zdvořilostní pravidla se to nikomu nepodaří. Aby se mluvčí ze střední Evropy dokázal naladit na španělskou konverzační vlnu a mohl s nimi hrát složitou, mnohavrstevnatou konverzační hru, je potřeba se umět vyvázat ze sevření dogmatického konverzačního klíče středoevropských jazyků. Je to obtížné a přináší to s sebou jisté obtíže, neboť odstup a zdvořilostní strategie a zdvořilostní normy se jen tak snadno opustit nedají, jelikož jsme v nich vychováváni celý život a jako takové je od ostatních též očekáváme. Vysvléknout tuto zdvořilostní železnou košili byste se měli také naučit v hodinách španělštiny. Protože nejenom jazykem, to jest gramatickou a slovní zásobou člověk komunikuje, nýbrž zejména komunikuje svým postojem, který spíše než slova může předem úspěšnost komunikačního aktu zaručovat.

Stejně jako tomu bylo v předchozím blogu, kde jsem řekl, že jsem rád pračlověkem, musím řici i tady, že jsem rád nezdvořákem. Nezdvořákem v tom smyslu, že se v příležitostných situacích nenechám svazovat řetězy středoevŕopské zdvořilosti; a spíše konvertuji k solidaritnímu typu vyjadřování typickému pro jižní Evropu. Jedna věc je k tomu ovšem klíčová: úsměv a uvolněná mimika ve tváři, v podstatě úškleb, který mi v mnoha případech zakazovali, abych prý nevypadal nevhodně.

Cesta za pravěkým člověkem

Jdu stále po kolenou. Tmavá chodba se přede mnou zužuje, strop klesá, chlad se zvyšuje, moje nervozita také. Nemám strach ze tmy, ani z nízkého stropu, z chladu již vůbec ne. Nervózní jsem proto, že jsem po dlouhé době živým člověkem, který navštívil tuto sklaní vypuklinu v Kantabrijském pohoří. Kantabrijské pohoří na severní straně Pyrenejského poloostrova bylo od pradávna obýváno pravěkými lidmi.


Dnes cítím, že jsem tady jako by s nimi. Prosoukávám se úzkým prostorem jako dávný pravěký objevitel. Ze stropu visí krápníky, které se tvořily tisíce let. Po stěnách stékají kapky vody a je cítit vysoká vlhkost. Pán přede mnou se najednou zastaví. Zasvítí baterkou na určité místo na stropě a objeví se negativ lidské ruky. Úžasné, je úplně stejná jako ta má. Všichni moderní návštěvníci této jeskyně se zahledíme na osvětlenou část stropu. Něco se ve mně pohne. Vždy jsem nějak tíhl k dávnověku a člověku, který se probojovával časem ke své kultuře a modernosti. Jsem nadšen, že mezi mnou a jím není žádný rozdíl. Jsem rád pračlověkem a rád se tak cítím, neboť vím, že modernita nás mnohdy vykořeňuje z přirozenosti. Jen velmi nerad se nechávám takto vykořenit, spíše se rád navracím zpět ke kořenům své antropologické pouti. Naboť, a tím jsem si za dobu, co žiji, docela jist, někdy je potřeba člověka vytrhnout z životního místa, aby věděl, jak žije.

Jeskyní jsme za tento pobyt prošli několik. Bylo potřeba získat správná povolení, objednat člun a přepravit se k místům zcela uzavřeným a nepřístupným. Pluli jsme na člunu přes jezera tam, kde se mezi stromovím a hustým křovím objevovaly sklaní rozsedliny. Odemykali jsme opatrně jejich mříže, které tento svět před modernitou naprosto uzavírají. Cítil jsem se tu svobodněji než kdykoli předtím. Cítil jsem úlevu od stresorů, které zůstaly dole v civilizovaném pobřeží. Cítil jsem se jako přírodnina a vlastně sama příroda, jíž jsem ještě stále součástí, nicméně zde jakoby zantelně více. Cítil jsem klid v duši a věděl jsem, že se sem ještě jednou vrátím.

Vrátil jsem se sem ještě několikrát. Prošel jsem toto antropologicky významné naleziště mnohokrát. Rád jsem se sem vracel se svými blízkými, kteří společně se mnou nasávali neobyčejnou mystickou atmosféru pravěku. Viděl jsem na osvětlených místech nejenom lidské ruce, ale také zvířata, koně, bizony, laně, viděl jsem jedny z prvních stylizovaných lidských postav. Viděl jsem nakreslený lov, který nakreslit dnes je umění, v té době to byl výkon nadlidský, a přece stvořený člověkem. Viděl jsem několik ohnišť i kultovních obětních míst. Viděl jsem sám sebe v zrcadle historické zkratky. Viděl jsem skutečnýma očima, které v této temné jeskyni viděly skrze tmu mnohem lépe a dohlédly dále, než v běžném světle všednodennosti.

Jdu stále po kolenou. Dál a dál a vím, že se nade mnou vypíná sklaní masiv. Jdu stále po kolenou a vím, že jakmile odtud vyjdu - budu se muset zase vzpřímit, budu se muset nehrbit, budu se muset stát civilizovaným mužem, jež už běžně nekleká. Jdu stále po kolenou a užívám si té chvíle, než mi je zase někdo napřímí.

úterý 30. srpna 2016

Živé Mrtvé moře


Napsal jsem slovo "mrtvé" záměrně s malým M, protože jsem byl opravdu u mrtvého moře. Voda v něm je skutečně mrtvá. Absolutně mrtvá. Kdysi to bylo živé moře, docela hluboké; určitě alespoň pro člověka, neboť do pěti set metrů se hned tak někdo nepotápí. Ve srovnání s jinými moři to je ale prdlajs hloubka. Dnes je to spíše už jen jezero. Vysychá už několik tisíc let a pořád se zmenšuje. Tam přišel Ježíš Kristus a tam je ta poušť, po které chodil Abrahám. Já jsem tam v té poušti také chodil. Nejsem Abrahám a už vůbec nechci být Ježíš Kristus. Zaletěl jsem si tam na výlet. Do těch míst, kam šli vlastně jen tak na výlet i oni dva: Abrahám a Ježíš.

Je to zvláštní místo na zemi. Je to hranice, která vede vprostřed vodní hladiny a nejhlubší a nejdynamičtější politická čara na mapě světa. Pro přírodu ovšem nikoliv. Taková hraniční čára na mapě je pro přírodu celkem nedůležitá. Podotýkám, že mrtvé moře je zázrakem přírody. Ta totiž tvoří i mrtvé věci. Smrt je základem možnosti její ontologické existence.

Takže jsme u mrtvé hranice, která je v současnosti jednou z nejsledovanějších. A nejen v současnosti, vlastně již po celé věky. Představuji si mrtvé moře jako nádrž mrtvé vody, kterou znáte z českých pohádek. Je to mrtvé místo na planetě, protože tam ve své podstatě málokdo pro něco kdy potřeboval jít. Nepředpokládám, že uprostřed mrtvého moře někdo někdy plaval kraul či prsa. Nepředpokládám, že tam tudy někdo někdy projel lodí nebo nějakým plavidlem. Předpokládám, že tam nikdy nemusel, pro neexistenci důvodu, přistávat na plovácích vrtulník se záchranáři. Nepředpokládám, že tam prostě někdo, uprostřed té mrtvé vody, někdy byl.

Mrtvé moře je tedy geologický jev, a to se vyjadřuji jazykem odborným; měl bych ovšem říci, že je to spíše osobní prožitek. Prožitek je to skutečně osobní, a to zcela! V podstatě je tam člověk vždycky sám. Já jsem tam byl s někým, kdo je pro mě vším, a přitom jsem měl pocit, že jsem tam opravdu sám za sebe. Že se tam z člověka stane opravdu člověk, který si uvědomuje pouze sebe samotného. To, jak je vysoký, třeba… To, jaké je zrovna počasí, které mu lahodí, anebo naopak…. To, že je mu tam dost dobře, protože takové „dost dobře“, tedy takového druhu, člověk jen tak neprožívá.

Mrtvé moře je voda. Je to voda, která má úplně jiné vlastnosti, než voda má mít. Na první pohled to ani nejde tak poznat, protože je to pořád voda. Ale až její fyzikální zákony jednou vyzkoušíte, už se na ni nebudete dívat jako na vodu, kterou znáte, nýbrž na tu, kterou neznáte.

Celý život jsem rád plaval. Moje tělo poznalo, a to vlastně doslova a do písmene na vlastní kůži, co to voda je a co všechno umí. Plavci mají tzv. cit pro vodu. Neplavou v ní, jak by se mohlo zdát; oni ji umí uchopit, aby jim mezi prsty a nohama neunikla a byla pevná jako kámen, od něhož je možno se odrážet.

Tak tedy v Mrtvém moři (a teď už to budu psát s velkým M) jsem byl sice ve vodě, ale ani jeden z výše uvedených prožitků nebo plaveckých pocitů, když se opíráte o vodu a ona vás přitom jakoby hladí, jsem v Mrtvém moři neměl. Vlezl jsem tam v bílých šortkách a nebyl jsem si vůbec jist tím, kam šlapu a jak šlapu, protože i když tou vodou jenom jdete, tak už to funguje jinak. Nohy automaticky dělají věci, které nezafungují, a člověk jakoby ztrácel stabilitu. Bipední lokomoce mrtvou vodou je věc velmi zvláštní. Jdete dál, dva tři metry, a dno pořád neklesá. Pak už na vás Vendula z břehu křikne: „No tak už si lehni a vytáhni nohy, ať tě vidím a můžu tě vyfotit“. Tak si lehnete.

Lehl jsem si - a ten pocit důvěry potom najednou přišel. Než jsem se dostal k místu, kde jsem se chtěl tak zvaně ponořit, nevěřil jsem té vodě vůbec, poněvadž voda má poslouchat plavce a ne on ji. Neposlouchala mne. Nyní, když na ní ležím, se ten dojem na kůži změnil v takový, jako když plavu nejkrásnější plaveckou disciplínu světa: 100 kraul. Absolutní kluzák letící po hladině. Je to jednoduché. Strašně jednoduché, ale získat ten pocit v bazénu se trénuje roky.

Lidské tělo je ve vodě v nepřátelském prostředí. Mrtvé moře, které mě tu nadnášelo a které ve mně vyvolalo pocit, že mám na těle miliardy bublinek, jež mne samy nadnášejí, mě jednu věc naučilo. Ta vody tady je živá, protože tady, v těch zvláštních podmínkách je všechno naopak: voda v Mrtvém moři je živá, protože tady je to ona, která člověku pomáhá, aby se neutopil. V jiné své formě si to jinde na světě nedovolí a kdo neumí plavat, ten v ní nepřežije.

Tak tedy Mrtvé moře je živé – je to Živé moře, a ne Mrtvé. A už vůbec ne mrtvé, s malým M. I já jsem byl u Živého Mrtvého moře, taková smutná postava lidských dějin, které jsou pro toto místo sice příznačné, ale jeho vlastní zánik vyschnutím nikdy nezvrátí.


Byl jsem tam! Nebyl jsem tam sám! A byl jsem tam sám sebou. A sám sebou jsem tam byl nejenom proto, že jsem byl tam, ale že jsem tam právě nebyl sám. Takže, vážení čtenáři, až pojedete jednou k Mrtvému moři na mapě, a k neposlušné vodě pro plavce, plavkyně a vodáky, a k nejhlubší díře světa, a do pouště, kde je jen taková voda, jež se nedá pít, neboť byste umřeli, a k místu, které umírá a jednou umře, tak tam….. k tomu Mrtvému moři nikdy nejezděte sami.

pondělí 29. srpna 2016

First Class Coach

Když se mě někdo zeptá, čím jsem rád, odpovím, že jsem rád učitelem. I ostatní jsou rádi, že jsem jim učitelem. Rád lidi vedu, ale nerad bývám vedoucím. Rád někoho řídím, ale nerad bývám ředitelem. Spíše jsem rád řidičem. Řídím rád a rád se řítím směrem dopředným. Rád někomu pomáhám, ale obvykle nebývám napomahačem. Rád se s lidmi o něčem bavím a jsem rád i bavičem. Umím se bránit, ale ještě jsem nebyl brancem. Nikdo mi neříká "Zlobře", i když se někdy zlobím. A poté křiknu "No tak dobře!" a už se potom nezlobřím. Rád jsem na světě, ale nejsem světcem. Rád bych byl zas znovu plavcem, jako dřív, ale v Praze nemám bazén, to je div. A tak nedávám na odiv svůj znak ni prsa, nejsem blázen!!! Mám rád v ústech jazyk český a rád jej i vyměním za polský či za španělský, anglickému nehovím. Sloužím denně českým dětem, provázím je internetem, knihou vedu jejich oči textem, za něj, stále hloub, aby tomu přišli na kloub. Sloužím státu, za pakatel, jako soudní překladatel. A jsem také cestovatel, s hrůzou sedám do letounu, připásán, až sotva dýši. To vám o mně tedy píši. Tak si pište, vážení, u mně se nic nezmění: kdos mi řekl, že jsem kouč.... "Ale slečno, pletete se! Angličtině nehovím!" - "Ale jste, to zas já vím... A to je teď moderní!" Nastoupila do vagónu, zamávala z okénka a já jsem viděl, jak kolem mne projíždějí First and Second Class Coaches. Takže jsem se zamyslel, jakže to s tím koučem je.

A čím jste rádi vy?